Čáslav – „Nováková k tabuli a šupem! Hejbni kostrou, když to dokážeš na demonstraci, koukej kmitat i tady! A vy ostatní si ji pořádně prohlídněte, ukažte na ní prstem, to je totiž ta, která jela do Prahy demonstrovat, to je ta, co nám všem podráží nohy! Ona si snad myslí, že nemáme svobodu!“
Myslíte si, že tato slova jsou z padesátých let minulého století, kdy děti, třeba i šestileté, byly takto hnány zfanatizovanými soudruhy učiteli a soudružkami učitelkami před školní tabuli? A ostatní spolužáci a spolužačky byli nuceni, aby je vyloučili z kolektivu a dokonce na ně plivali? Kdy mnoho nevinných lidí bylo vězněno, mučeno a popraveno, dokonce se režim rozhodl trýznivým způsobem popravit nevinnou ženu – Miladu Horákovou?
Tak to se mýlíte. Tato neuvěřitelně zvrhlá výzva „pedagoga“ pochází z doby relativně nedávné, z roku 1989. Odehrála se na jedné čáslavské střední škole, ale mohla se stát kdekoli v bývalé Československé socialistické republice. A čím si tato nešťastnice, říkejme ji třeba Nováková, zasloužila takové jednání? Dnes to těžko pochopíme, ale stačilo málo. Účast na jednom pražském shromáždění, kde si účastníci dovolili věc nevídanou a neslýchanou, totiž říkat otevřeně své názory.
A tady „narazila kosa na kámen“. Tedy lépe řečeno slušnost na neslušnost. Ještě lépe – svobodomyslná studentka na fanatického soudruha z dob stalinských. Právě na podobného, jací v těch padesátých letech nechávali mučit a popravovat nevinné lidi. A co udělali ostatní studenti a studentky? Někteří se ohradili, přece jen „ledy tály“ a odvaha se zvětšovala. Ostatní, přestože byli na straně „imperialistické kolaborantky“, raději se sklopenými hlavami mlčeli. Nechtěli riskovat vyloučení ze školy v posledním ročníku nebo si zavřít cestu na vysokou školu.
A jak to dopadlo s rebelující studentkou a s odvážnými spolužáky a spolužačkami, kteří se jí zastali? Jejich osud byl jasný – vyloučení ze školy, práce v kotelně, dehonestace, společenská a sociální likvidace rodiny, odsun na okraj společnosti. Odposlechy a život se Státní bezpečností v patách. Ale ne, nelekejte se. Tento tradiční vzorec ne nekonal, vždyť se psal rok 1989! Naopak, rebelka Nováková a její zastánci byli pouze o několik měsíců později právem oceněni, slušné a statečné lidi potřebuje každá zdravá společnost.
A jaký byl osud toho „statečného“ soudruha profesora, který se takto dokázal vyřádit na dětech? Dostal, co si zasloužil, šel k lopatě! A zase špatně. Metody se naštěstí změnily. Lidé typu Novákové totiž razili heslo, které dodrželi. To heslo znělo: „Nejsme jako oni“. A že ho dodrželi, svědčí o jejich morálních a lidských vlastnostech. Dokonce nebyl soudruh profesor ani propuštěn ze školy, učil až do odchodu do starobního důchodu. Byl to totiž dobrý odborník v několika oborech, jen ty morálně volní vlastnosti měl pořádně pokřivené. Je možné, že nakonec byl studentce Novákové vděčný. Z arogantního namyšleného člověka, před kterým se studenstvo klepalo strachy, se totiž postupně stal tichý, skromný a usměvavý pán, kterého studenti „brali“. Měl naštěstí schopnost sebereflexe.
Tady by mohl náš skutečný příběh skončit. Happy endem. Ale není tomu tak. Přestože žijeme ve svobodné demokratické zemi, jsou lidé typu Novákové stále potřební. Vždy budou totiž lidé typu soudruha profesora usilovat o moc, o ovládnutí druhých, budou nám chtít diktovat, co smíme a co ne. Případ z letošního roku, kdy jedna středoškolská studentka dostala důtku za účast na demonstraci v Praze, to potvrzuje. Její profesorka, už ne soudružka, ale paní jí řekla: „Jestli půjdeš zase na demonstraci, dostaneš důtku, důvod si najdu!“ A našla. Ministerstvo školství následně pod tlakem veřejnosti vše napravilo a omluvilo se. A motto na závěr? „Važme si lidí typu Novákové a nenechme se zastrašit lidmi typu soudruha profesora či paní profesorky, aby na naše děti ostatní neplivali před školní tabulí!“
V hlubokých normalizačních dobách jeden neznámý vězeň napsal politickou esej, kterou pojmenoval „Moc bezmocných“. Hlavním poselstvím eseje je výzva k životu v pravdě, která je silnější než moc, protože je trvalá. Z vězně se stal prezident. Také díky lidem, jako je studentka Nováková z Čáslavi. Mějme na paměti poselství a sílu dvou slov: „Moc bezmocných!“
Text Vladimír Havlíček, foto Josef Starý