Ve středu 11. dubna oslavila svoje 102. narozeniny paní Růžena Málková. K tomuto krásnému jubileu jí v tento den přijeli do Žlebů, kde v současné době žije, pogratulovat také starosta města Čáslavi inženýr Jaromír Strnad (paní Málková je stále – již více než padesát let – občankou Čáslavi) a členka komise pro záležitosti občanů, magistra Eva Drábková.
Paní Růžena Málková se narodila ještě v před vznikem Československa, tedy v Rakousko-Uhersku. Dětství tedy prožila v prostředí a atmosféře vznikajícího samostatného státu. Na tuto dobu vzpomíná s velkou láskou, stejně jako na svoji rodinu. „Tatínek byl veliký národovec a stejně jako moje maminka také on žil v sokolském duchu, v němž vychovávali i nás, tedy mě a moji o dva roky mladší sestru,“ vzpomněla v rozhovoru rodačka z Horních Bučic. „Od dětství jsem tedy chodila do Vrdů do Sokola, ale nebylo to jen cvičení, byla to výchova. Sokol měl svoje zásady – mluvit pravdu a být přímý. Takoví byli i oba moji rodiče a ani já jsem tyto myšlenky nikdy ve svém životě nezradila,“ dodala. Ostatně členem Sokola je paní Málková dodnes.
Další roky dovedly oslavenkyni na studia do učitelského ústavu v Čáslavi a poté za katedru. Ostatně učitelem byl i její manžel, na něhož dodnes s velkou láskou vzpomíná.
Ve svém životě paní Růžena Málková vystřídala několik působišť – od Vrdů, kde získala svoje první praktikantské místo, přes Velké Popovice, v nichž zažila nástup Protektorátu i konec války. Následné události po roce 1948 a rodinný sokolský duch se však příliš neslučovaly, a tak bylo nezbytné po posledním sokolském sletu (tehdy již společně s manželem) uvažovat o dalším stěhováním. Tehdy bylo rozhodnuto o návratu blíže k původnímu domovu a rodina zakotvila v Žehušicích. Také na tuto dobu vzpomíná paní Málková ráda, ačkoliv určitě nešlo o jednoduché období. “ V Žehušicích jsme dostali byt – bydleli jsme dokonce v zámeckých komnatách. Žilo se nám tam krásně, i když nám byla zima. Místnosti byly vysoké a v zimě nebylo možné je vytopit. Stalo se, že přes noc zamrzla voda ve skleničce na nočním stolku. Ráda ale vzpomínám na růžový akát, který kvetl pod okny ložnice i na zpěv slavíků, kteří žili v zámeckém parku až do doby, kdy byla do zámku přestěhovaná také škola. Náš byt byl potom hned vedle ředitelny a sborovny, do práce jsme to tedy měli doslova jen pár kroků a já jsem tam byla opravdu moc šťastná.“
Před dvaapadesáti lety se manželé Málkovi rozhodli k dalším změně. Tehdy využili možnosti získat nový byt v Čáslavi i práci na zdejších základních školách (v té době nebylo možné, aby manželé učili na jedné škole). Paní Růžena Málková přijala místo ve zvláštní škole a i na tuto dobu opět vzpomíná se spokojeností v hlase. „Byly to krásné roky. Měla jsem ty děti moc ráda, možná i pro jejich často tak smutné a jen těžko uvěřitelné smutné osudy,“ zahleděla se oslavenkyně do minulosti.
Z vyprávění paní Růženy Málkové je možné vyčíst alespoň část receptu na dlouhý a spokojený život. Je jím optimistický přístup k životu a láska ke své rodině. Právě tu – svoje děti, vnoučata i pravnoučata i všechny ostatní členy rodiny – paní Málková ve svém vyprávění často zmiňovala. „Vím, že se na ně mohu spolehnout a jen proto tady mohu být tak dlouho,“ řekla již před dvěma lety, při příležitosti svých stých narozenin. Další výročí její slova jen potvrzují. NV
