Čáslav – Téměř vyschlý rybník se zbytkem zelené vody plné sinic, bez ryb, bez života. Přítok a odtok vody nulový, silný zápach bahna a tlející biomasy. To je situace na čáslavském rybníku Jirsák.
Jestli v nejbližší době intenzivně nezaprší, bude se situace opakovat i na dalších rybnících. Jelikož z rybníku Jirsáku nepřitéká do rybníku Homolky řadu týdnů ani litr vody, situace se ze dne na den zhoršuje i tam. A na dalších rybnících po proudu není situace o mnoho lepší.
„Je to největší sucho od velkého sucha v roce 1947, kdy hrozil dokonce hladomor,“ zamyslel se při pohledu na rybník místní pamětník pan Josef Navrátil. Je pravda, že sucho v uvedeném roce bylo daleko větší, jeho důsledky měly dokonce částečně vliv na politické dění v následujícím roce. Přesto bychom se měli zamyslet nad příčinami a snažit se je alespoň částečně eliminovat. Hlavní příčinou jsou malé srážky v posledních letech, ať už dešťové či sněhové. S tím ale nic moc neuděláme. Zato na šetření s vodou a na zadržování vody v krajině máme vliv obrovský.
O rozorávání mezí v padesátých letech minulého století, které zadržovaly vodu v krajině a zabraňovaly půdní erozi, toho bylo řečeno mnoho. Další „hříchy“ vůči krajině pokračovaly až do roku 1989. Byly to například meliorace, kdy v honbě za pozemky byly odvodňovány louky, mokřady, zkrátka plochy, které nasávaly vodu jako houba a pak ji postupně uvolňovaly. Je štěstím, že meliorační trubky jsou postupně zanášeny sedimenty a přestávají fungovat. Stejnou chybou bylo narovnávání vodních toků, či dokonce betonování jejich břehů. Meandry, tedy zákruty potoků, nejen že zpomalovaly a zadržovaly vodu, ale navíc ji čistily.
Ale situace se po roce 1989 ve vztahu ke krajině příliš nezlepšila. Přestaly být dodržovány osevní postupy, tedy střídání zlepšujících a zhoršujících plodin. Zemědělci jsou ekonomicky tlačeni k pěstování plodin, které momentálně vynášejí, které jsou dotovány, bez ohledu na jejich působení na půdu. Vidíme to například na boomu řepky či kukuřice apod. Pak už nezbývá místo na plodiny zlepšující úrodnost, jako jsou pícniny či okopaniny. A kde nejsou pícniny, není živočišná výroba a není tedy chlévská mrva. A tím končí úrodnost půdy a její schopnost zadržovat vodu.
Téměř zločinem by se mohlo nazvat budování bioplynových stanic na výrobu elektrické energie. Původní myšlenkou bylo využívání biologického odpadu ze zemědělství. Realita je ale taková, že v bioplynkách mizí nejkvalitnější siláž či senáž. Ta pak chybí v živočišné výrobě při produkci, či spíše neprodukci, chlévského hnoje. A kruh se uzavírá. Bez humusu se z půdy stává substrát, který neudrží nejen živiny, ale ani vodu. Důkazem jsou situace, kdy malé deště způsobí záplavy nebo povodně. Krajina ztratila schopnost krátkodobě i dlouhodobě zadržovat vodu.
A jaké je řešení? Návrat k selskému rozumu. Je to běh na dlouhou trať, ale nic jiného nezbývá. A doufat, že přijde období s většími srážkami. Jinak všechny rybníky dopadnou jako čáslavský Jirsák, se všemi důsledky pro přírodu a tedy pro nás.
Vladimír Havlíček
