Želiv – Mše za oběti komunistické zvůle, celebrovaná královéhradeckým biskupem Janem Vokálem, se konala v želivském klášteře. Byla součástí dvoudenní konference věnované faráři Josefu Toufarovi, brutálně umučeném Státní bezpečností před 70 lety.
Páter Toufar byl obětí akce označované jako číhošťský zázrak. Jednalo se o samovolný pohyb dřevěného křížku v číhošťském kostele koncem roku 1949. Během svaté mše se při kázání kněze Josefa Toufara za jeho zády několikrát pohnul půlmetrový kříž na hlavním oltáři kostela Nanebevzetí Panny Marie. Kříž se vychýlil z rovné polohy, naklonil se nalevo a pak zase napravo. Takto se pohnul třikrát a nakonec zůstal vychýlen ze své osy asi o pětačtyřicet stupňů. Normálně by se v této poloze musel svalit. Vše vidělo více než dvacet farníků.
Farář Toufar se o události dozvěděl až druhý den ráno od místního kováře. Nevěnoval tomu pozornost, ale o událost se začala zajímat katolická církev a především do kostela začali chodit lidé ze širokého okolí. Pohyb křížku se totiž zopakoval při další mši. A tehdy se rozhodla Státní bezpečnost, že tuto událost využije jako záminku pro proticírkevní represe. Římskokatolická církev totiž představovala překážku v plánované kolektivizaci vesnic a bylo třeba ji oslabit. Páter Toufar byl obviněn ze zinscenování zázraku a následně byl uvězněn, nakonec podlehl krutému mučení.
Pohyb křížku se nepodařilo vysvětlit dodnes. Žádný z mechanismů, který Státní bezpečnost sestavila, buď nemohl fungovat, nebo by musel být na holém oltáři jasně viditelný. Byl to tedy skutečně zázrak? Nebo snad davová sugesce? Nebo nějaké technické řešení, o kterém nevíme? Či něco úplně jiného? Podle badatele a spisovatele Miloše Doležala, který se případu Toufar dlouhodobě věnuje, není příběh číhošťského zázraku dodnes vysvětlen. „Neustále se odkrývají nové roviny toho příběhu, ale i dalších lidí, kteří byli v souvislosti s číhošťskou kauzou zatčeni, uneseni a mučeni,“ uvedl v průběhu konference.
Želivský premonstrátský klášter sloužil v padesátých letech minulého století jako koncentrační klášter (sic!), v němž byli protizákonně internováni významní členové československých katolických řádů. Tehdejší prezident Klement Gottwald s opovržením prohlásil: „Želiv se nikdy nestane Čenstochovou!“ Myslel tím město Częstochowa, hlavní duchovní místo Polska, kam se každoročně vypraví miliony poutníků. Soudruh Gottwald se mýlil. Želiv se tím místem stal. A také se mýlil, když předpokládal, že na Josefa Toufara a další oběti represí se zapomene. Nezapomnělo, proces blahořečení pátera Toufara byl zahájen.
Vladimír Havlíček
