První díl série našeho seriálu Interview začínáme v listopadu. Z důvodu mimořádného stavu jsme museli všechny naše plány pozastavit, a proto se k nim nyní pozvolna vracíme.
V našem prvním dílu se podíváme do města Černobyl, Pripjať a Kyjeva. Těmito zajímavými místy nás provedl starosta obce Míčov – Sušice Milan Šimon, který tyto lokality navštívil se svou kamarádkou Bárou. Pohodlně se usaďte, vyrážíme! 😊
„Černobyl jsem viděl, do Kyjeva se chci podívat znovu…“
Milan Šimon
Třemošnice – Míčov – Sušice
Čí byl nápad, se podívat právě do destinace Černobylu a okolí?
Já jsem měl vždycky rád katastrofální filmy. Sledoval jsem dokumenty o Černobylu. Fascinovaly mě opuštěné světy, prázdná města, po světě jich je hodně a jedním z nich byl Černobyl. Viděl jsem záznamy, jak to bylo živé, kulturní město mladých lidí, protože se tam stěhovali za prací v elektrárně. To bylo nově vybudované město. Žádné staré stavby. Ten zánik kultury, civilizace nebo měst mě vždycky fascinovalo. Bylo to velmi narychlo opuštěné město. Jel jsem s kamarádkou Bárou, a tu to také zajímalo, tak jsme si řekli, že bychom jeli. Byla by to taková jiná dovolená. Nejdřív jsme zjišťovali dopravu, zda – li letět, ale tím, že bychom jeli přes Zakarpatskou Rus, tak jsme si chtěli užít cestu a mít zážitek.
Jaký vhodný způsob cesty jste vybrali?
Jeli jsme vlakem. Byl to jiný další zážitek. Když jsme jeli ukrajinskými vlaky, to byly už historické kousky. Myslíme si, že v Čechách máme historické vlaky, ale není to tak. Máme supermoderní vlaky. Máme teda hrozné nádraží. V porovnání s Ukrajinou máme hrozné nádraží. Ve srovnání oni mají paláce – skleněné lustry, mramorové podlahy, skla všude, my máme takové škatule. Nádraží to je luxus. Podle mého názoru nádraží v Pardubicích by tam vůbec nezapadalo.
Jak probíhala cesta?
Vyjeli jsme z Pardubic půlnočním vlakem. Jeli jsme na noc, abychom mohli spát. Měli jsme kupé pro sebe. Nebyl to teda spací vůz, ale i tak byl prostor se natáhnout. Cestovali jsme dva a neměli jsme zatím žádnou organizaci. Jeli jsme přes Poprad až do Michalovic na hraniční přechod Slovensko – Ukrajina. Pak jsme jeli kousek autobusem přes hranice do Užhorodu. Dále jsme pokračovali vlakem do Kyjeva. To už jsme měli lepší, lůžkový vůz. Cesta dalším vlakem trvala asi 16 hodin. Cesta vlakem trvala asi přes 30 hodin. Žádné dlouhé přestupy ani čekání. Stihli jsme ještě si projít Michalovce. S bývalým spolupracovníkem jsme se tam sešli a strávili nějaký čas prohlídkou. To bylo ještě Slovensko. Potom mne velmi překvapil Užhorod. Na to, že ta vzdálenost mezi městy nebyla dlouhá asi 8–10 km, byla tam obrovská změna. Přišlo mi, že jsme se vrátili v čase do 70. let v České republice. Spousta opuštěných budov, byl tam vidět ještě socialismus. Špatná doprava, oprýskané velké domy, nefunkční fontány. Bylo vidět, že nejsou peníze. Dopravní infrastruktura, prostředky špatný. Autobusy, co s nimi jezdili, to by u nás neprošlo. Na druhou stranu nádraží v Užhorodě, to je palác. To nevíš, jestli jdeš do divadla, nebo na nádraží, aby sis snad vzal kravatu. Vlaky tam byly čisté, ale staré. Tak 50 let jsou staré. U nás máme sice staré, ale repasované, udržované a opravené.
Tam jsme spali poprvé v hotelu, předchozí dvě noci jsme přespávali za jízdy ve vlaku 😊 .
Zakarpatská rus by stála za samostatnou návštěvu.
Jak to probíhalo na hranicích, nebyl nějaký problém s vízem?
Ne, vízum nebylo potřeba, jen občanka a pas. Problém nebyl, jen chodili celníci, aby se přes hranice nepašovaly drogy atd. Jinak za celou dobu bez problémů. Stačilo jen ukázat občanku nebo pas a bylo to v pohodě za celou cestu.
Jak dlouho jste tam byli?
V Užhorodu jsme přespávali. Dva dny jsme jezdili po Černobylu a Pripjati a další dva jsme strávili v Kyjevě. Byli jsme tam celkem šest ní, a z toho dva dny ten program.
Cestovali jste s cestovní kanceláří nebo po vlastní ose?
Jsou cestovní kanceláře, že jsme mohli jet s nimi ze Slovenska, přímo mikrobusem. My jsme se ale chtěli stavit ještě v Užhorodě a dalších destinacích. Spíše se podívat, projít, prozkoumat město atd. Tam jsme jeli vlakem, zpět jsme letěli, a to hlavně z časových důvodů, protože jsme nechtěli trávit dalších 30 hodin na cestě.
Jak to vypadalo po příjezdu do cílové destinace?
V Kyjevě jsme byli dva dny a tam jsme se potom sešli s naším průvodcem na nádraží. Měli jsme tam průvodce ze Slovenska, ale bylo i více průvodců. Byly tam i větší skupinky, tak nás rozdělili, bohužel zrovna my jsme dostali průvodce, co mluvil anglicky. Pro mě to byla trošku komplikace, já tak moc dobře anglicky nemluvím, rozumím ale dalo se vydedukovat o čem mluví. Když ta místa znáš z dokumentů tak si domyslíš, o čem asi mluvil.
Ale při naší návštěvě byla již opravena, krásná i když rušná třída – trochu jako Champs-Élysées v Paříži. Byly jsme tu o víkendu, takže v noci se tato ulice měnila v obrovskou pěší zonu, kde hrála hudba, tančilo se – no úžasný.
Jak to vypadalo přímo v Černobylu?
Tady na tomto snímku, je kostel. Jak si můžeš všimnout i tam je udržovaný, což není ani u nás, kde bydlí lidé ve vesnici. Cesta, vedle které byly cedule s názvy obcí, které zanikly.
Byl jsem tam v době, kdy stál ještě starý sarkofág a vedle je vidět nový, který byl už dnes přenesen nad ten původní. Elektrárna funguje. Ještě v roce 2000 fungovala. Později na nátlak ostatních zemí byla potom odstavena z provozu. Nyní je v elektrárně jedno z největších distribučních center pro řízení elektřiny na Ukrajině.
Obchodní dům:
Přímo ve městě je na tu dobu velmi luxusní obchodní dům. Košíky, pojízdné pásy pro zboží atd. Velmi moderní město, které bylo založeno v roce 1970.
Byla tam někde radiace?
Ano, byla. Byly tam tzv. hotspoty, kde byla úroveň radiace vyšší. Například tráva, mech a dřevo. Jak nám bylo ze strany průvodců sděleno, tak po cestě letadlem zpět jsme dostali více radiace.
Kde jste začali prohlídku?
Začínali jsme prohlídkou nemocnice. Ono tam toho moc nebylo. Opadané kachličky, kovové věci jsou ukradeny. Třeba u bazénu tam okna byla zničena lidmi, nikoliv výbuchem.
V nemocnici jsme navštívili operační sál. Na stěnách byly ještě rentgenové snímky pacientů, tady na snímku to byly asi plíce. Dnes nevím, jestli by to prošlo. Na snímcích je spoustu osobních údajů. – směje se. Jak je vidět, ve většině budov chybí topení, protože kov a železo, tak to samozřejmě bylo ukradeno.
Říkali vám, jak probíhala evakuace města Pripjať?
Říkali. Nebylo to tak, jak se říká, že to pískli a obyvatelé naskákali do aut a autobusů a odjeli pryč. vůbec ne. Byli tací, kteří odešli opravdu narychlo, ale jinak bylo na evakuaci několik hodin. Někdo zpanikařil a zmizel rychle. Je to stejné něco jako s tím coronavirem. Někdo třeba pomalu stavěl bunkry na zahradě.
Měli jste možnost se podívat někam na střechu?
Ano, podívali jsme se na střechu jednoho z paneláků. Jak za 30 let město zarostlo, tak si ani neuvědomuješ, že stojíš na ulici. Příroda udělala své. Byli jsme tam v době, kdy bylo pěkné počasí, tak že bylo vidět spousta věcí. Byl to výhled na celé město.
Příroda si bere své to, co jí patří. Voda nateče do střech a domů a mráz poté způsobuje praskání zdí, tak že za několik let se to město samo složí. Tady na té fotce je vidět, jak ty domy časem padají.
Podle průvodců bychom neměli vůbec do domů a na střechy chodit. Kdyby se něco stalo, tak to je docela vážný problém.
Ruské kolo? Ještě tam stojí?
Ano, pořád. Bylo to fajn. Nikdy nebylo v provozu, jen se otočilo párkrát kvůli kolaudaci. Spuštěno mělo oficiálně být 1. května, ale událost z 26. dubna to odložila na neurčito.
Jaký dojem na Tebe dělalo město?
Bylo to velmi moderní město. Nově postavené. Nemocnice, školy, školky přístav, zkrátka všechno, co lidé pro život potřebovali. Je škoda, že spousta věcí zdevastovali lidi. Jinak by to bylo hezky zachované.
Na co se díváme?
Toto je hotel Energetik. Tam jsme se byli podívat jenom v přízemí. Byla tam televize. Nikdy tam samozřejmě na tom místě nebyla. Někdo ji tam dal, aby si mohl skrze ni fotit pohledy z hotelu. V tom přízemí se nacházela recepce, kulturní sál i s podiem a velká skla. To muselo vypadat krásně, když to fungovalo.
Holičství a kadeřnictví v Domě služeb. 
Interiéry Pripiaťského Paláce kultury Energetik. 
Kinosál, součást Paláce kultury.
Tohle je sportovní hala?
Ano, to je bývalá sportovní hala. A zase jsou vidět chybějící okna. Je to z jednoho důvodu. Skla byla uchycena v hliníkových rámech a hliník měl hodnotu. Sklo se rozbilo a hliník prodal. Součástí haly byla i vířivka.
Jedno ze sportovišť – sportovní hala. 
Pohled ze sportovní haly do přilehlého zábavního parku, s ikonickým ruským kolem.
Jak vypadalo náměstí?
Na náměstí bylo to již zmiňované ruské kolo, autodrom a výhled na hotel Atom. Autodrom je dost často focený, jen není už tak barevný. Barva je sluncem vyšisovaná a je to tak do šeda. Tam jsme se nemohli podívat, je tam spousta mechu a tam se drží radiace, tak jsme se podívali jenom kolem. Kdyby tam někdo šel, mohlo by se stát, že by se nějaká radioaktivní částice mohla držet na podrážce boty. To by potom byl problém při kontrole při výstupu ze zóny.
Ruské kolo – uvedeno do provozu mělo být během oslav 1. máje 1986. K výbuchu v elektrárně došlo 26. dubna. Do otevření tedy nezbýval ani týden. Ruské kolo v Pripjati nikdy návštěvníky nevozilo. Kolo se točilo pouze při zkušebním provozu. 
Autodrom jako součást zábavního parku.
To už není v Pripjati, kde to je?
Ano, to je vesnice za městem. Na název si teď přesně nevzpomenu. Tam jsme našli školku. Uvnitř to tak vybrané nebylo. Tam jsme se museli klestit lesem. Byly tam malé domečky a starší. Byl tam i jeden kulturní dům ve vesnici. Měl zdobené stropy, fasáda a architektura.
Nedaleko Černobylu se také nachází radar Duga, měli jste možnost ho vidět?
Ano. Byl to obrovský radar. Částečně byl už rozebraný, ale pak zjistili, že by to bylo moc náročné to rozebírat, tak to nechají spadnout. Lidem dříve tvrdili, že to je televizní vysílač ale ve skutečnosti se jednalo o radar obrovského rozměru. Uvnitř byly pouze kastle z přístrojů, které tam samozřejmě nebyly. Všechno armáda po ukončení provozu odvezla. Z fotek je jasné, že vysílač na TV to nebyl. U toho areálu Duga byla hasičská zbrojnice, zajímavý pohled to byl. Nechápu, jak mohli věřit, že se jedná o televizní vysílač. Tady je vidět, jak ta propaganda dřív fungovala.
Sovětský radarový systém DUGA – obyvatelům Pripjatě a dalších vesnic v okolí bylo tvrzeno, že se jedná o televizní vysílač. 😊 Jednalo se však o sovětský armádní radar. 
DUGA – fungoval do roku 1989, tedy i po výbuchu elektrárny. Obrovská stavba, chtěli jí shodit, ale je tak obrovský, že by pád způsobil lokální zemětřesení. A to by samozřejmě bylo vzhledem k blízkosti jaderné elektrárny nežádoucí.
Viděl jsi ten legendární bazén?
Ano, bazén fungoval několik let po výbuchu. Bylo to hlavně pro ty likvidátory, co tam pracovali. Voda byla vyhřívána vodou z reaktoru, ale radioaktivní nebyla. To byl jiný okruh.
Ten samý bazén z druhé strany – foto pro porovnání ukazuje Táňa (mluvila pouze anglicky) 
Plavecký bazén se skokanským můstkem. Město mělo celkem 3 kryté bazény, tohle je jeden z nich. Fungoval ještě řadu let po havárii.
Když byl ten výbuch, používali lidé plynové masky?
Velmi často je to focená věc. Masky nosili převážně likvidátoři, policisté a hasiči je nosili, protože přišli do přímého kontaktu. Většina masek se nyní všude povaluje, ale nebyly nikdy použité. Děti ve školce je nikdy neměly nasazené. Je to něco jako my, co jsme kdysi také ve školce zkoušeli.
Ještě zpět k Černobylu, vyprávěli Vám, jak to bylo doopravdy?
Původně jsem si myslel, že jak elektrárna bouchla, tak byl konec, že všichni odešli. Ale bylo to naopak. Ve městě fungovala hasičská a policejní stanice, bazén atd. Pořád doufali, že vše se vrátí do starých kolejí. Tak se ale nestalo, bohužel.
Co se s tím městem stane?
Na domech se podepisuje síla přírody. V létě do domů teče a v zimě voda zateče do spár a roztrhá budovy. Je to běžný cyklus. Postupem času to celé město se srovná samo se zemí. Bude vždycky znát, že tam něco stálo, ale postupem času zmizí.
Výhled na město Pripyat a v pozadí elektrárna vč. Nového sarkofágu. Vstupovat na střechy budov, stejně tak jako vůbec do budov je zakázáno. Nicméně to tolerují – dokud se nic nestane. 
Bližší výhled na elektrárnu. 
Panorama z Paneláku (stojíme na běžném paneláku – obytný dům)
Jak probíhala cesta zpět?
Cesta ze zóny byla v pohodě. Nikdo neměl problém při vystoupení ze zóny. Zpět jsme letěli letadlem, protože to bylo časově kratší a my jsme potřebovali být vzhledem k naší práci co nejdříve doma.
To jste jeli hned domů?
Domů jsme hned nejeli. Ještě chvíli jsme se zastavili v Užhorodu. Krásné město. Velmi mne zaujaly například obchodní domy v podzemí přímo na náměstí, tak že to nehyzdilo vzhled města. Tam jsme si ještě užili a navštívili restauraci, kde jsme si dali asi dva chody, víno a testovali místní dobroty. Zbyly nám nějaké peníze, tak jsme seděli v opravdu super restauraci, kde hrála živá hudba. Oni se k nám chovali královsky, a to jsme seděli v restauraci na hlavním náměstí a vůbec tak drahé to nebylo. V Praze bychom se nedoplatili. 🙂
Busta T.G.Masaryka v Užhorodu. 
Náměstí Nezávislosti – to co je pod hodinami jsou jména a fotky padlých vojáků u Donbasu. Jak už jsem se zmiňoval, právě v době naší návštěvy probíhá konflikt na Krymu. Jednou ze zajímavostí, se kterou jsme se setkali ve spojitosti s těmito boji bylo částečné vybavení na letišti v Kievě , které bylo z letiště v Doněcku. Toto mezinárodní ukrajinské letiště bylo kompletně rozstříleno a zničeno. 
Pohled z Hydroparku přes Dněpr vlevo Matka národa, vpravo Kyjevskopečerská lávra
Touto cestou bychom rádi poděkovali panu starostovi Milanu Šimonovi za čas, který si udělal čas na vyprávění o Černobylu.