Čáslav – Centrem Čáslavi prošel tradiční svatomartinský lampiónový průvod. Trasa průvodu vedla z Kostelního náměstí na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Akci již potřinácté uspořádalo Rodinné centrum Kopretina Čáslav.
Po příchodu k morovému sloupu děti z „Kopretiny“ zazpívaly a zarecitovaly, za svůj výkon sklidily zasloužený potlesk. Vyvrcholením večera byl příjezd svatého Martina na bílém koni, ale to se neobešlo bez problémů. Děti totiž měly za úkol přivolat Martina hlasitým křikem, ale ten nebyl dostatečně hlasitý, Martin ho neuslyšel a nepřijel. Ale děti vše napravily a opakované volání „Martinééééé“ tentokrát uslyšel a přijel na bílém koni přímo na náměstí! Závěrečnou tečkou za povedenou akcí byl ohňostroj.
Ještě před příjezdem svatého Martina byly děti seznámeny s historií této osobnosti. Martin byl vojákem římských legií na území dnešní Francie a pozdější biskup v Tours. Žil ve čtvrtém století našeho letopočtu. Jednoho dne uviděl u bran města žebráka v otrhaných šatech. Nerozmýšlel se a okamžitě rozťal mečem svůj plášť na dvě poloviny a jednu žebrákovi daroval. V noci se mu podle pověsti zjevil Ježíš Kristus a ráno byl plášť opět celý. Martin se po této příhodě nechal pokřtít, vystoupil z armády a věnoval se pak šíření křesťanství.
V začínající době chladu, prázdnoty a opuštěnosti bývalo Martinovo milosrdenství pro naše předky prozářením a útěchou. Proto vznikla tradice chodit na svatého Martina temným večerem s lucerničkami nebo lampionky. Chůze s lucernou symbolizovala světlo v temnotě a napomáhala hledat cestu k druhým lidem i k sobě. Svátek je spojen se soucitem, laskavostí a schopností se dělit.
Velice příjemným okamžikem celé akce bylo rozdávání svatomartinských buchet, jak jinak, než povidlových! Jejich přípravu okomentovala Terezie Tichá z Rodinného centra Kopretina: „Na svatomartinský průvod jsme se připravili a napekli jsme hromadu buchet. Děkuji kolegyním a všem pomocníkům za pomoc.“ A kolik že bylo vlastně těch buchet? Na to paní Tichá s úsměvem odpovídá: „Asi tak tuna!“ Ale už vážně dodává, že se po nich „jen zaprášilo“ a to je ta největší pochvala.
Vladimír Havlíček