Pan Karel Vojtěch (91) se narodil v Kraskově, kde po celý svůj život žije. Chodil 5 let do Obecní školy v obci a poté 3 roky do Měsťanky do Ronova nad Doubravou vzdáleného 8 kilometrů pěšky. Jeho generace to neměla lehké. Pan Vojtěch je 26. ročník a tak si kvůli druhé světové válce nemohl užívat života jako pozdější ročníky. Neměli žádnou svobodu. Žádné muziky, žádné výlety, večer muselo být zatemněno. Když těžké časy pominuly, chodil s kamarády hrát volejbal, fotbal.
Karel Vojtěch. Foto: Zdeněk Sasín ml.
Pamatujete si, jak vypadal Kraskov, když jste byl malý kluk?
Byly to chaloupky pod horama. Kolem dokola pole. V obci jsme měli konzum, hospodu, školu, kováře, švec, pekárna a holič. Elektřinu sem zavedli v roce 1947. Tu měli v té době všichni. Vedle hospody byl dříve transformátor, který jsem pomáhal stavět. Rybník se začal stavět v roce 1934. Před tím tam byla louka a les. Dokončen byl v roce 1955.
Co jste dělal po škole?
To přišly horší roky. V roce 1938 začala válka. Myslel jsem si, že budu doma na malém hospodářství. Měl jsem sestru a na tu výměru jsem nemohl být doma. Pracoval jsem ve Skoranově v hospodářství u Davidů. Tam jsem chodil 2,5 roku, pak se tam objevil pan Pokorný. Byl z Prahy a byly žně. Vozili jsme spolu obilí z polí a utekl z říše. Nevěřil jsem mu. Byl pořád zvídavý. Bál jsem se a tak jsem tam nespal a chodil jsem domů. Pak přijela německá kriminálka a panu Davidovi všechno prohledali a odvezli ho do Terezína. V tu dobu sebrali i pana správce a na Podhradí Laňku a pana Navrátila z Kraskova.
Po válce v roce 1955 jsem začal pracovat v Závratci ve vápence do roku 1961. Tam jsem pracoval jako topič. Po zastavení vápenky jsem přešel do prachovického lomu. 26 let jsem tam pracoval. Z toho jsem jezdil 2 roky s koňmi stahovat dříví z lesa.
Byly tady dříve sportovní kluby?
Ano, byly. Byl tady fotbalový klub, velká 11, malá 11 a volejbal jsme hráli. V zimě jsme bruslili na místím rybníku.
Fungoval dříve spolek hasičů?
Tady byl spolek se 32 členy. Byl to pěkný spolek. Každý rok bylo na místním hřišti cvičení. Když někdo zemřel, chodili jsme v uniformách ho vyprovázet.
Jak vypadal Kraskov za války?
Ve škole byla zřízena četnická stanice. Úsek byl uzavřen od pošty ke kapličce a byly tam závory. Po tu dobu se tam nesmělo jít. Vedoucí bydleli u Navrátilů ve statku. Byly tam němci s vysokou hodností a hlídali je dva psi a voják. V té době jsme museli mít zatemněno. Žádné zpívání na návsi nic.
Kdo hlídal pořádek v obci?
Tady byla rodina Šidákova. Manžel byl obecní policajt. Měl krásnou uniformu, to bylo něco. Ve večerních hodinách hlídal obec a procházel ulicemi. Upozorňoval, když byla schůze tak přinesl papír a zabubnoval na buben. Za první republiky sem chodili dva četníci z Ronova.
Byli v okolních lesích partizáni?
Ano, byli. Na Bučině byla rozhledna a na druhé straně na Krkaňce byla druhá rozhledna. Jednou jsem večer vyšel ven, bylo tak půl jedenácté v noci. Museli jsme hlídat. Jednou večer měli hlídku otec a syn Dvořákovi a potkali partu partizánů, kteří je sebrali sebou, aby je doprovodili na konec vsi. Tam jim řekni, aby je šli nahlásit Němcům. Dvořákovi nešli.
Pamatujete velké požáry ve vsi?
Ano, tady jich bylo. První oheň byl v obecním domečku. Tam bydleli Skokanovi a to vyhořelo. Pak v roce 1932 naše chaloupka Vojtěchovi, Šidákova a Veselova. Vedle Vojtěchů byli Davidovi. To taky vyhořelo. Pak další oheň byl u Doležalů. V Zavadilově statku kovárna. Když hořelo u nás, tak maminka vzala sestru, která byla mladší o čtyři roky. Večer mě viděla paní Čechlovská a ta mě chytla a dovedla mě k sobě domů. Tam mě uložila do postele. Vypravovala mi pohádky a já usnul. Pak šla k mé mamince a říkala, že jsem u ní a spím. Bylo mi 6 let.
Říká se, že dříve bylo jiné počasí. Je to pravda? Byly extrémní mrazy?
Ano, je to pravda. Byly větší zimy, více sněhu. Jak byly dřevěné ploty, tak silný mráz vytahoval hřebíky z plotu. Přišlo Josefa a děti zahodili boty a bylo jaro. Příroda se začala probouzet. Dneska máte červenec a zimu. Počasí se moc změnilo.
Byl v obci telefon?
Dříve nebylo nic. Pro porodní bábu jenom s koněm. Směje se pan Vojtěch. Telefon byl jenom na poště.
Chodilo se dříve někam na výlety?
Ano, chodilo. Byl tu spolek Sokola. Chodili jsme cvičit a pak nám udělali výlet žebřiňákem taženým koňmi a jeli jsme na soustředění až do Slatiňan. To nebyly asfaltové silnice.
Co se dalo za 5 Kč koupit?
V roce 1938 jsem začal chodit do Měšťanky. Tam byl obchůdek pana Šumpely a ten prodával za 50 halířů jednu housku a kolečko salámu.
Jaké jste měl v té době koníčky?
Dříve jsem sbíral poštovní známky. Už ani nevím, kde to je. Ve Zlatém potoku jsme chytali rybičky.
Jaké máte koníčky?
Hodně mě baví zahrádka. Rád vidím koně. Chodím na procházky a pozoruji přírodu.
Jak vzpomínáte na to, co dříve bylo?
Dříve byl společenský život hodně dobrý. Drželo se posvícení, poutě, maškary, plesy a divadla. S dnešní dobou to má málo společného.
Na závěr
Rád bych touto cestou poděkoval manželům Vojtěchovým za rozhovor a příjemně strávené odpoledne ve vzpomínkách. Náš rozhovor občas narušila kukačka hodin, která oznamovala celou hodinu.
Zdeněk Sasín ml., Události Online/Chrudimský deník